Aktuálně vydané knihy, které Vás určitě zaujmou
JEDNOU VÝSADKÁŘ, NAVŽDY VÝSADKÁŘ! NIKDY NEZAPOMEŇTE, ŽE JSTE ČEŠI!
Generace na padácích: 40 let ve výsadkových a průzkumných jednotkách ČSLA a AČR Petr Čejka, Ministerstvo obrany ČR a Vojenský historický ústav Praha, Praha 2022.
Vojenský historický ústav právě vydal nevšední publikaci, která zcela určitě zaujme nejen nositele červených baretů. Toto si troufám tvrdit proto, že jejím autorem není nikdo jiný než výsadkářská legenda podplukovník Petr Čejka. Toho mnozí znají pod přezdívkou Čejen a většina z nich ani možná nezná jeho pravé jméno, neboť tato přezdívka se ve výsadkářském světě zabydlela natolik, že se stala pojmem. Pojmem, který v sobě – jak píše v úvodním slově bývalý náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Aleš Opata – představoval neskutečně přísného, ale spravedlivého velitele, v dobrém slova smyslu blázna do své výsadkářské práce. Člověka, který vycvičil v náročném duchu několik generací výsadkářů, kteří pokračovali v odkazu svých předchůdců s hrdostí sobě vlastní na svou vlast a červený baret. Kniha, kterou otevřete, vás zaujme od samého začátku. To proto, že v sobě zahrnuje osobní vzpomínky autora prolínající se s příběhy nejen jeho vrstevníků, ale také vzpomínání na jeho učitele. Na ty, bez nichž by se jeho láska k padáku nestala tak velikou a Čejen by nebyl tím legendárním Čejenem. Autorovi se podařilo bez nadsázky dokonale popsat začátky budování nejen jednotek hloubkového průzkumu, tedy těch nejlepších z nejlepších. Bravurně a barvitě tak na stránkách své publikace dokázal vykreslit vše, co je spojeno s naplňováním hesla: Jednou výsadkář, navždy výsadkář! Ostatně i tak by se kniha mohla jmenovat, protože se jednotlivé příběhy prolínají s historickými fakty vzniku výsadkových jednotek. Cennost publikace spočívá především v tom, že autor je ve většině příběhů sám hlavním hrdinou. Nebojí se přiznat ani stinné stránky, i pocity strachu, které výsadkáře mnohdy přepadají v konkrétních situacích. Lidsky, bez zveličování dokáže na konkrétních příkladech poukázat na to, v čem spočívá týmová práce výsadkářů, duch soudržnosti a přátelství, která vznikají při nelehkém výcviku na celý život. Důkazem jsou kluby výsadkových veteránů, ve kterých se potkávají ti, kteří výsadkářské motto naplňují až do konce života. Kniha kamaráda podplukovníka Petra Čejky je publikací, která by rozhodně neměla chybět v knihovně žádného z nás, kteří tíhneme k červenému baretu.
Text: Mgr. Miroslav Šindelář
Aleš Opata: Sám nejsi nic. Příběhy válečného veterána Ivan Hamšík, Mladá fronta, Praha 2022 Výsadkář, kterého si legendární „Čejen“ kdysi vyhlédl za svého nástupce, ale který se stal náčelníkem Generálního štábu. Generál Opata prošel armádou od píky až k funkci náčelníka Generálního štábu. Zúčastnil se většiny zahraničních operací Armády České republiky. Umí skákat s padákem i hrát ragby v neprůstřelné vestě, ví, jak to chodí u amerických mariňáků, zná „fighting season“ tálibánských mudžáhidů a bez váhání zaválčil i s papírovým hradem v byrokratickém království. Když letos skončil ve funkci nejvyšší, poté, co za sebou zanechal úctyhodnou práci, sepsal svým typicky rázným stylem své vzpomínky. Ve správném poměru jsou v nich namíchány bezprostřední zážitky, zkušenosti i fakta.
Neutápí se přitom v detailech a zůstává věrný vlastní zásadě, že když něco neumíš říct stručně, sám tomu nerozumíš. Prostřednictvím jeho vojenské dráhy můžeme sledovat přerod někdejší Československé lidové armády v Armádu České republiky, z níž je postupně spojenci respektovaná moderní síla. Na vojenské gymnázium se dostal spíš náhodou. V březnu 1993 se podílel na záchraně francouzských vojáků ve válečné zóně v Chorvatsku, při povodních v létě 1997 pomáhal v těžce zkoušených Troubkách. Prošlapal cestu na Západ budováním 4. brigády rychlého nasazení a nezarazily ho ani nesmyslné plány tehdejšího ministra obrany. Sledoval, jaký výkonnostní skok prodělala naše armáda díky nasazení v Afghánistánu: jaká to byla vysoká škola logistiky, jak různé specializace začaly navzájem spolupracovat, jak začala Armáda ČR fungovat jako celek. Jak si získala stejný respekt jako naši vojáci za druhé světové války. Vybaven špičkovým domácím výcvikem i prvotřídním zahraničním vzděláním různých směrů se na Generálním štábu pustil do rozhýbání strnulého administrativního systému. Jako náčelník GŠ prosadil návrat operačního velitelství, třetí manévrový prvek pozemních sil, zřídil velitelství kybernetických a informačních sil. Protlačil několik klíčových modernizačních akvizic. Pomohl provést společnost covidovou pandemií a připravil armádu na válku na Ukrajině, i díky osobním kontaktům se svým ukrajinským protějškem Valerijem Zalužným. Aleš Opata sám sebe nepopisuje jako hrdinu. Píše čtivě, ale bez příkras. Nesnaží se zpětně retušovat a přiznává i to, co mu tak úplně nelichotí a co by mohl snadno vynechat. Nezapomíná poděkovat svým velitelům, bez kterých by nedošel tam, kam dospěl. Poctivě uznává, že každý z jeho předchůdců ve funkci náčelníka GŠ udělal kus práce. A nezapomíná také stále hledět směrem dolů. Z žádného velitele nebude hvězda, jak říká, když nebude mít dobré vojáky. Knihu věnuje všem dobrým vojákům, ale ne Švejkům.
Text: Filip Tesař